Čert, ďábel, diblík
Čert má svůj původ už v mítech předkřesťanských Slovanů. Znamenal jakýsi předěl mezi dobrým Bohem a zlým Běsem a byl považován za původce veškerých nezdarů. Takové postavení si mezi Slovany udržoval až do 14. století, kdy ho postupně začal nahrazovat ďábel, výtvor západní tradice. Ďáblové prý vznikli proměnou svržených odbojných andělů, vedených archandělem Luciferem. Právě proto, že byli svrženi, vyznačují se kulhavou nohou ( kopytem ) - stejně jako řecký Hefaistios, svržený vládcem bohů Diem z hory Olymp. Slova ďábel i čert byla tabuizována, nesměla se vyslovovat a proto se nahrazovala výrazy čerchmant, čermák, červ, čmert, ďas či diblík. V českých zemích se původ čertů také připisoval do pekel svrženým pyšným andělům. Říkalo se ovšem, že někteří nedopadli přímo tam, ale i na skály či na vodu. Tak vznikli zlí duchové lesní a skalní a také vodníci. Peklo se prý nachází kdesi v podzemí a mnohé otvory do země jsou podle pověstí branami do pekla. V Čechách jsou takovými místy například Houska, Vedrovice či Litice. Spousta pověstí o prohraných čertových sázkách se smrtelníky se pojí s osamělími velkými balvany, skalisky a divokými přírodními scneriemi. Čertu, případně někomu, koho čert za trest zapřahá za pluh, se připisují také různé křivolaké strže, strouhy čo koryta.

zdroj:časopis